O Nás

O NÁS






Lovečtí pejsci nás provázejí již od roku 1971, kdy do naší rodiny přišla první černá fenka Anglického kokršpaněla BRITA Z HANSPAULKY z chovu paní Petrovové. Po jejím odchodu do psího nebe se další členkou naší rodiny stala v roce 1984 černobílá holčička téhož plemene MIRA z BLATOVA z renomovaného chovu manželů Smržových. Naší největší životní láskou se však stali Labradoři, jejichž chovu a výcviku se cele věnujeme od roku 1991. V roce 2010 se naše rodina rozrostla o první fenku Cairn Terriera, jejichž chovu se věnuje naše dcera Terezka.
Dvě kokršpanělí holčičky - dvě Brity - stejné datum narození i stejné datum odchodu za duhový most náhoda nebo osud? BRITA z HANSPAULKY (17.04.1971 - 21.9.1977) Byla mým splněným dětským snem. Byla mým sourozencem, který se nikdy nenarodil. Byli jsme nerozlučná dvojka při všech hrách i společných dětských lumpárnách. Byla můj bodyguard. Úžasná holčička se sametově černým kožíškem a stejně sametovou povahou. Byla moje všechno. Zarmoutila jen jednou v životě – svým příliš brzkým odchodem.


MIRA z BLATOVA (17.04.1984 - 21.09.1992) Také ona od nás dostala jméno Brita. Černobílá obdivuhodná fenka s povahou plnokrevníka. Naše první společné miminko. Velký milovník vody a fantastická chůva našich dětí. Sluníčko všech našich dnů, které nám byly dopřány spolu prožít.


chovatelská stanice BOHEMIA BRAS je výhradně rodinný chov labradorských retrívrů, psychicky vyrovnaných a fyzicky odolných jedinců, se zaměřením na vynikající exteriér bez genetických vad. Jsme přesvědčeni, že intelekt Labradora se nejvíce rozvíjí, pokud mu je umožněn stálý kontakt s člověkem, proto všichni naši pejsci žijí společně s námi v domě, a ne v kotcích nebo u boudy. Jejich typické povahové vlastnosti a vrozené pracovní vlohy se snažíme upevňovat a dále rozvíjet přípravou k pracovním zkouškám a jejich absolutoriem. Odměnou naší snahy je skutečnost, že naši pejsci mají veselou, přátelskou a vyrovnanou povahu, a nás těší, že se někteří po absolvování příslušných zkoušek stali také nepostradatelnými pomocníky lidí jako vodicí, asistenční, cannisterapeutičtí, záchranářští a lavinoví psi. Velmi si vážíme několikaleté spolupráce se Střediskem výcviku vodicích psů (SVVP) v Praze - Jinonicích. Ve své péči máme jednu z chovných fenek střediska od níž jsme odchovávali štěňátka, která se po dosažení věku dvou měsíců předávala do předvychovatelských rodin, aby po dosažení roku, nastoupila do střediska k několikaměsíčnímu výcviku a následnému absolvování zkoušek vodicích psů. Mimo toho jsou naši chovní pejsci také vybíráni ke krytí chovných fen střediska, především pro vhodnost své povahy výborné zdraví. Jsme členy několika evropských klubů sdružujících chovatele Labradorských Retrívrů: FINSKÉHO LABRADOR CLUBU a nejprestižnějšího anglického THE LABRADOR CLUB, jehož patronkou byla sama anglická Královna. V ČR nejúžeji spolupracujeme s KCHLS (Klub chovatelů loveckých slídičů), pod jehož záštitou a pořádáme víkendové a týdenní výcvikové akce retrívrů zakončené OVVR, od r. 1997 vydáváme Katalog retrívrů, připravujeme pro tisk klubový Zpravodaj a pomáháme při realizaci klubových a speciálních výstav a vyšších zkoušek lovecké upotřebitelnosti.

Foto z r. 1997 Alena a Petr zleva: CELTIC COUNTESS of BOHEMIA BRAS GRACE BUTTERFLY of BOHEMIA BRAS WOODY BLACK of GOLDEN ERINOR AIMEE BOHEMIA BRAS BEAUTYHIDDE BOHEMIA BRAS ASHLEY BOHEMIA BRAS MARCUS ERINOR FATAL LOVE of BOHEMIA BRAS

Další pejsci, kteří zasáhli do našeho života

FRENKIE DLOUHÁN (1991 - 2002)

V roce 1991 nás kamarádka požádala, zda by pejsek, kerého před jejich domem srazilo auto, mohl u nás pár dní zůstat, než se najdou jeho majitelé, neboť její vlastní jezevčík jej považuje za vetřelce a odmítá s ním sdílet společnou domácnost. A protože majitelé se nepřihlásili ani za pár dní a ani nikdy, králičí jezevčík, jemuž jsme začali říkat Frenkie Dlouhán, zkráceně Frenkíček už u nás zůstal natrvalo a stal se největším parťákem mého tatínka.

ARINKA (20.10.1998 - 31.12.2016)

Jeho dcera Arinka byla prozměnu věrnou a nerozlučnou společnicí mé maminky. Celý život byla jako živá rtuť, temperamentní a uštěkaná potvůrka, neustále se někomu pletoucí se pod nohy. Až jednou, na Silvestra v roce 2016 , ve svých úctyhodných ,více než, 18-ti letech se rozhodla, že silvestrovských oslav se již nezúčastní a do nového roku s námi již nepůjde. Položila si hlavičku v náručí mé maminky a tichounce usnula.

Další členové rodiny

Naše rodina je početná především díky našim čtyřnohým kamarádům :

Naše kočenky

Kočenky do našeho života vstupují jak se jim zlíbí, aniž bychom je do něj zvali. Vyvádějí spoustu lumpáren, provokují naše pejsky, v bytě vlezou kam se jim zlíbí, snědí co chtějí, drápají nábytek, nosí nám do domu živé myšky a přesto je máme rádi. Naše nejstarší černá kočenka, kterou jsme si jako jednu z mála pořídili dobrovolně, se u nás dožila krásných 18 -ti let.

kobylka TEREZKA a oslička MARUŠKA

Naše kozenky

Matýskův sen po černobílé kozence se splnil 09.06.2006, kdy jsme s Peťou vyrazili do Šestajovic k panu Netíkovi podívat se na inzerované kůzlátko holandské kozičky. Přestože kozenka nebyla černobílá, ale hnědá s černými znaky a bílou zadní nožičkou, byla úžasně vymazlená, jako všechna zvířátka pana Netíka a tak jsme si jí v náručí vezli domů. Kozí povaha je naprosto úžasná. Jsou chytré a mazlivé, ale také umějí být tvrdohlavé a umíněné. Dokáží se skamarádit s každým zvířátkem a dokáží být neuvěřitelně oddané a věrné. Naše první Mekta žila první rok s námi doma, přes den spala na sedačce v obýváku, sledovala s námi telvizi a zatím bezrohou hlavičkou trkala do všech našich psů, kteří z ní měli legraci. Na noc chodila spát do svého pelíšku v přízemí našeho domu. Jenže jak plynul čas, kozence narostly rohy a protože koza každé sklonění hlavy k zemi považuje za výzvu k trkání a naši labradoři vlastně mají pořád čumák u země, aby si ověřili všechny informace, došlo to tak daleko, že jsme kozenku raději pustili dolů do výběhu, protože její rohy začaly být našim pejskům víc jak nepříjemné a zvlášť u březích fenek jsme se báli aby jim trknutím do bříška neublížila. Mekta se velmi brzy stala kamarádkou naší kobylky Terezky. Na jaře 2007 k této dvojce přibyla ještě druhá kozenka Mekotka, tentokrát v barvě černo-bílé s hnědým pálením z farmy Aves rodiny Laubeových a když nám pan Laube v roce 2009 přivezl z Bulharska ještě osličku Marušku, měli jsme již krásné stádečko. Na které se chodily dívat maminky s dětmi z širého okolí.

Přesně první jarní den roku 2009 se naší Mektě narodila dvě překrásná černobílá miminka - holčičky, z kterých jsme měli velikou radost, ale ta nám vydržela, bohužel, jen do okamžiku, kdy nám je nějaký darebák obě, i s maminkou, v roce jejich života otrávil.

Dnes máme krásnou kozenku tentokrát kamerunskou a je zase tak úžasná, chytrá a mazlivá, jak jen kozenky mohou být.

Naše Bodlinky

Každoročně, před příchodem zimy, nám naše shánčlivé labradoří holčičky na práh domu snášejí malé ježečky, které bereme na "zimní byt", neboť jinak by neměli šanci tuto roční dobu přežít.

Každý z ježečků má svou osobitou povahu. Většinou si velice rychle na člověka zvyknou a naučí se položit bodlinky tak, aby se daly bezbolestně vzít do ruky a pohladit. Jen jednou jsme měli klučíka, kterého jsme pojmenovali Vztekloun. Kupodivu si za celou zimu nezvyknul a pokaždé když jsme na něj sáhli naopak bodliny naježil a ještě schválně povyskočil, aby ruce, které se k němu vztahovaly, určitě popíchal.

Nejvíc se nám do paměti i do srdíčka zapsala holčička, která měla světlounké bodlinky a tak jsme jí dali jméno Blondýnka. Byla neskutečně přítulná, při příchodu kohokoli do místnosti si stoupala na zadní nožičky, jen aby se co nejdříve dostala do náruče a mohla se mazlit. Není pro nás těžké Bodlinky přes zimu odchovat, nejtěžší je vždy moment loučení, když je na jaře vypouštíme zpět do přírody a víme, že už se s nimi nikdy nesetkáme.